© Markéta Hamrlová | ochrana osobních údajů | cookies
Vytvořil MD webdesign - tvoříme obchodně úspěšné weby
POZOR: Na koučovacím výcviku AKOR® s akreditací MŠMT startujícím již v listopadu 2024 se uvolnilo 1 místo. Přihlaste se zde >
Připravila jsem pro vás krátké úvahy nad 14 tématy, které běžně řeší každý z nás. Součástí je několik praktických otázek, které vás povedou k hlubšímu zamyšlení nad tématem. S jejich pomocí si můžete udělat jasno v tom, jak na dané oblasti nahlížíte.
ČTĚTE TAKÉ PRVNÍ DÍL ČLÁNKU: 54 otázek k zamyšlení pro váš koučink a život
V každou chvíli a v každém okamžiku našeho života se nacházíme na CESTĚ. Někdy je klikatá a drsná, někdy se jen tak zlehka vine. Jen na nás zůstává, jestli ji projdeme s radostí, prožitkem a plnou koncentrací. Bohužel mnozí z nás přicházejí až poměrně pozdě na to, že jiná než tato jedna cesta není.
Tuto úvahu a soubor koučovacích otázek jsem sestavila pro RADOST z cesty. Berte je však jen jako doplněk, nikoliv jako základ koučinku.
Pamatujte si, že to, co je zde napsáno, není pravda, ani dogma. Jde pouze o jeden z tisíců možných úhlů pohledu, jak lze na věci nahlížet.
Tento pohled vychází z metodiky neurolingvistického programování a pozitivní psychologie.
Dovoluji si upozornit, že obsah tohoto článku a použité koučovací techniky jsou určeny pouze pro osobní a profesionální rozvoj a nemají za cíl nahrazovat odborné psychologické poradenství či psychiatrickou léčbu.
Každý člověk prochází v životě svým vlastním procesem hledání, fázemi dezorientace a nejistoty.
Časem se učíme chápat, že naše představy mohou být diametrálně odlišné od představ jiných.
Každý člověk ví nejlépe sám, jaké rozhodnutí je pro jeho život to pravé.
V procesu hledání vlastního řešení jde o to opustit nerealistické fantazie a očekávání, ale přesto postupovat s odvahou. Žádné zaručené univerzální recepty a čáry máry řešení neexistují. Jejich hledání je proto zbytečnou ztrátou energie. Vše, co potřebujeme ke změně, máme k dispozici.
Naše limity jsou mnohem dál, než si v tuto chvíli dokážeme představit.
Poradit druhému člověku, jak má nejlépe vyřešit svou situaci, nelze.
Nikdo nemusí splňovat očekávání druhých nebo je dokonce předjímat. Odpovědní jsme pouze za své vlastní myšlenky, reakce a pocity. Odpovědnost za sebe rovná se převzetí zodpovědnosti i za věci, které neděláme. Plně odpovědní jsme za vytváření své životní reality.
Nikdo neneseme odpovědnost za pocity, chování a očekávání či jednání druhých osob. Fixace na to, co je v nepořádku u druhého člověka (partnera/partnerky, podřízené/ho, spolupracovníka/ce, dítěte, politika/čky…), zatemňuje mysl. A člověk poté nedokáže odhadnout, čím sám k situaci přispívá a posiluje fakticky obětní postoj.
Nést zodpovědnost znamená uvědomit si, že za vlastní reakce odpovídá člověk vždy jen sám. Neboť jen on sám o nich rozhoduje. Jen my sami dovolujeme, aby v nás určitá situace nebo člověk dané reakce vyvolal/a.
Jinými slovy řečeno: nenaštve vás šéf. Ale vy dovolíte, aby ve vás chování šéfa vyvolalo pocity zloby.
Převzetí odpovědnosti za sebe znamená začít se brát jako osoba plně odpovědná za řízení a směřování vlastního života.
Téměř každý/á z nás zná velmi dobře své životní priority. Dokážeme je vyjmenovat i o půlnoci po probuzení z hlubokého spánku.
Tak jako ostatní lidé západního světa budeme pravděpodobně přísahat na hodnotu zdraví, vztahů a pocitu smyslu. Avšak pokud dojde na lámání chleba a na realitu faktického každodenního bytí, žebříček priorit se najednou dramaticky proměňuje. A to ve prospěch konzumu, zisku a bezmyšlenkovitého úprku v křeččím kolečku.
Většina současníků se topí v záplavě chronického stresu. Ke svým vlastním tělům se chováme hůř než ke strojům. Odpovědnost za své zdraví přenášíme na bezejmenné autority atomizované medicíny. V touze po rychlém zázraku bez rozmyslu podléháme tlaku farmaceutických firem a ochotně jim pomáháme vytvářet neustále další a další příležitosti k nutnosti „léčení“.
Nemoc nerovná se bezmoc, ale součást naší životní zkušenosti.
Problém většinou nepochází ze situace, ale ze způsobu, jakým o problému přemýšlíme.
Naučme se vzít do svých rukou plnou odpovědnost za postoj, který ke svému zdraví přijmeme.
V naší civilizované společnosti žijeme v bublině. Smrt, nemoc a stárnutí tabuizujeme a vytěsňujeme ze svého zorného pole. Své staré odkládáme do odosobněných zařízení.
80 % z nás umírá v nemocnicích, léčebných a sociálních ústavech.
Jako by se nás tato oblast života vůbec netýkala. Naše vlastní zdraví nás začíná skutečně zajímat až v okamžiku, kdy o ně přicházíme.
Trendem dnešní doby je glorifikace mládí, výkonu a vyumělkované nereálné krásy a s tím spojené lpění na snaze vytvořit ideálně dokonalé sterilní bezpečí. Z našich neustále on-line připojených přefiltrovaných životů mizí hloubka a intenzita. Jako bychom věřili, že můžeme utéct tomu, co je nevyhnutelné. A co nás vždycky dožene v podobě strachu, úzkostí a pocitů viny.
Smrt k životu patří, je jeho nedílnou součástí. Jejím popíráním popíráme život sám.
Víra, že bude lépe, patří do naší základní genetické výbavy.
Pokud jsme se ocitli v obtížné situaci, vězme, že naděje umírá vždycky až jako poslední.
Pro naši budoucnost existuje nesčetně možností, jakým směrem se může ubírat.
Z pohledu budoucnosti nás každá přítomná zkušenost nese dál a naše aktuální situace není nikdy statická. Pokud bereme své problémy příliš vážně, zvětšujeme je. Většina problémů není problémem sama o sobě, ale čas a energie, které věnujeme neproduktivním úvahám o nich, je démonizuje. Náš strach a obavy nás většinou děsí víc než samotná skutečnost.
Naše myšlenky ovlivňují naši faktickou realitu. Pokud se nastavíme na to, že bude líp a položíme si dotaz, jak chceme, aby to „líp“ vypadalo, otevíráme v naší mysli cestu, aby ono „líp“ opravdu mohlo nastat.
Prohrát lze v jediném případě. A to tehdy, když přestaneme hledat.
Naděje je naše přirozená evoluční podstata.
„Jsem co nejvíc tím, kým jsem uvnitř sebe.“
V dnešním světě jsme většinou od rána do večera obklopeni všudypřítomným informačním šumem, kterému se různými formami přizpůsobujeme.
V kontaktu s ostatními lidmi jsme se naučili vystupovat zpravidla jen ve společensky žádoucích maskách. Jako například:
Mnohdy je tento přístup zcela na místě. Klíčem k naší vnitřní spokojenosti je však ROVNOVÁHA, a proto dnes více než kdy jindy potřebujeme čas a možnost zastavit se, vydechnout a být jen sami sebou.
Více než kdy jindy se potřebujeme naučit opět cítit blízkost, tak jako to většina z nás uměla, když jsme byli malými dětmi. Bylo prokázáno (a konečně jsme tak nastaveni geneticky), že ke své psychické pohodě potřebujeme KONTAKT s našimi blízkými a milými lidmi.
Potřebujeme odpočinek od všech masek a rolí a možnost být přijati takoví, jací jsme uvnitř. Prvním krokem k tomuto je upřímnost sám/sama k sobě.
Jakýkoli blízký vztah s druhým člověkem je o odvaze. O odvaze dovolit si přijmout emocionální část své osobnosti se vším, co k tomu patří. O odvaze přijmout plnou odpovědnost za svůj život. O odvaze dovolit si dovolit. O odvaze zvolit si. O odvaze přijmout možnost být citově zraněn. O odvaze srovnat si priority a žít v souladu s nimi. O odvaze investovat do vztahů energii. O odvaze přijmout možnost, že život je cesta.
Klíčem k blízkosti je opravdovost.
Pokud chceme žít vztahy, které nejsou povrchní, ale jdoucí do hloubky, je třeba věnovat jim svůj čas a zaujetí.
Láska je. A bude tu, i když my už tu dávno nebudeme.
Láska má nesčetně podob a tvarů.
Abychom mohli žít ve zdravých a láskyplných vztazích, potřebujeme se v první řadě naučit navázat láskyplný vztah sami se sebou. Sebeláska znamená nalezení sebe samých ve své kompletnosti a síle.
Nemá-li rád/a samu sebe, neumím ani milovat jiné. Bez zdravé sebelásky se náš život smrskne v žebrání o pozornost, lepení černých děr a ve strach překročit svůj stín. Bez zdravé sebelásky opakovaně vztahově selháváme. Točíme se v kolečku špatných zkušeností a nezahojených ran. Stáváme se obětí životních okolností. Zdravá sebeláska však nerovná se sobectví, které v zahleděnosti do sebe, nevidí potřeby druhých a dopady svých činů na jejich životy.
Láska je to, co dává našemu životu smysl a slovo člověk naplňuje lidskostí.
Je paradoxem, že ačkoli se většina z nás v dnešní zrychlené době nachází nepřetržitě ve společnosti jiných lidí (ať už ve skutečném nebo virtuálním světě), všeobecně nám víc než kdy jindy chybí skutečná blízkost a pocit propojenosti. Z naší komunikace se postupně vytratila smysluplnost. Většina hovorů, které vedeme s ostatními, se smrskla na výměnu nic neříkajících frází klouzajících po povrchu a hlídání si společenského statusu.
Chybí nám možnost sdílet naše skutečné myšlenky. Chybí nám upřímný zájem a pomoc druhých, když se ocitneme v nouzi.
Čím dál tím méně se navzájem dotýkáme. Čím dál tím méně se milujeme. Přitom sami nejvíce doteků věnujeme svým mobilním telefonům.
Lidé potřebují, aby ostatní „mluvili jejich jazykem“, „viděli věci stejně“ a „chápali jejich vnitřní svět.“
Nemít čas je mantrou dnešní doby. Být v neustálém pokusu a nestíhat je in. Kdo čas má, budí podezření, že nežije dostatečně zajímavý život. To znamená, že není dost zajímavý.
Budeme to však stejně vnímat jednou i z perspektivy konce?
To jediné, co máme v životě opravdu důležitého, je náš vlastní ŽIVOT a jeho ČAS (tady a teď). Jediné, co v životě opravdu musíme je ZEMŘÍT.
Někteří z nás nyní příliš ulpívají v minulosti. Někteří žijí s odkladem na až. Někteří jednají stylem po nás potopa. Ani jeden z těchto extrémů není dobrý. Naším úkolem je naučit se využít minulý čas jako zdroj zkušenosti. Přítomnost plně prožívat a vychutnat a na budoucnost aktivně zaměřit své plány a vize.
Každá vteřina má svůj SMYSL.
Být zaměřen na řešení znamená nepřemýšlet, co nejde, proč to nejde a co je špatně…, ale hledat možnosti, jak to udělat, aby to šlo.
Být zaměřen na řešení většinou znamená překročení rámce svých dosud běžných reakcí a úvah.
Ten, kdo dokáže co nejvíce rozšířit své spektrum myšlenek zaměřených na řešení, tomu často správné řešení jakoby samo „spadne“ do klína.
Platí, že každá (naprosto každá situace) má ke zvážení minimálně tři možnosti řešení:
Pro většinu situací však existuje obrovská škála různých kreativních variant toho, jak na ně lze nahlížet, a jak je lze řešit.
Pro naši schopnost zvládat nepříznivé životní okolnosti je stěžejní víra ve fakt, že tyto okolnosti opět pominou a zaměření naší pozornosti na možnosti jejich řešení.
Člověk zastávající optimistický životní přístup nehází flintu do žita, když hned vše nejde podle jeho představ. Protože ví, že překážky patří k cestě. Dokáže se poučit ze svých chyb, které nevnímá jako prohru, ale jako cenné životní zkušenosti. Na druhou stranu je tento člověk schopen reálně odhadnout své hranice a požádat o pomoc v případě, že toho je na něj příliš. Aniž by ztratil dobré mínění o sobě samém.
Optimistický postoj neznamená přikrášlování existujícího stavu, bagatelizaci či zastírání existujících problémů. Jde o důvěru neztratit schopnost situaci zvládnout a aktivní zlepšování této situace vlastními činy.
Čím častěji si navozujeme optimistický stav mysli, tím samozřejmější se pro nás tento způsob uvažování stává.
Návod, jak si zajistit vnitřní klid nezískáme odnikud zvenčí.
Vnitřní klid pramení ze znalosti sebe samých, svých potřeb, reakcí, pocitů a myšlenek.
Pro naše nalézání vnitřního klidu je podstatné postavit do středu svých úvah naši odpovědnost za svůj život, za své myšlenky, emoce a činy. Naším úkolem je naučit se nepřebírat odpovědnost za pocity, myšlenky a činy jiných.
Při hledání vnitřního klidu, přemýšlejme o tom, jestli nám to, co děláme, dává smysl. Ptejme se, co v životě skutečně chceme.
Uvědomme si, že už od pravěku žili lidé v tlupách. Členové tlupy si pomáhali a vzájemně se podporovali. Jen díky pospolitosti jsme jako lidstvo přežili. Jsme naučeni na sdílení. Je úlevné říct si o pomoc, když padáme na pusu. Je posilující pomoct jinému, když je v nouzi a my mu pomoct můžeme.
Buďme ve vědomém napojení na své tělo. Pečujme o něj a všímejme si signálů, které nám zasílá. Cíleně vypínejme a čas od času si dopřejme jen tak být. Překonávejme zónu svého pohodlí. Pečujme s láskou o své vztahy s blízkými lidmi. Ptejme se, co z nás učiní lepšího člověka. Ptejme se sami sebe, co nám dodá radost, štěstí a naplnění.
Chovejme se k sobě tak, jako se chováme k člověku, kterého milujeme.
Jedinou životní konstantou je ZMĚNA.
Každý/á z nás se může rozhodnout, jakým směrem se bude jeho život ubírat a jakým typem člověka se stane.
Kreativní nebo obětní přístup k životu je věcí naší osobní volby. Kdykoli máme pocit, že někdo jiný, nebo něco jiného, než my sami může za naši životní situaci, propadáme stereotypu obětního uvažování.
Způsob, jakým vnímáme svět, a jakým přistupujeme k řešení životních výzev, se lze naučit.
Pakliže to, co děláme, nefunguje, existuje jiný (snadnější) způsob, jak lze věci dělat.
Naše životní realita plně odpovídá způsobu, kterým o ní přemýšlíme.
Odpovědnost za svou životní pohodu si neseme každý sám.
Náš život je jako cesta, která se neustále odvíjí a mění.
Platí, že po této cestě zpátky jít (ani zafixovat status quo) nejde. A že TADY a TEĎ je parádní JÍZDA!
Přihlaste se na mimořádně užitečný a praktický sebezkušenostně zaměřený výcvik KOUČ. Naučíte se zde základy koučovací metodiky, s níž se naučíte otočit problémový rámec přemýšlení do kreativního.
Nebo si osvojte to nejlepší a nejefektivnější ze současné NLP a koučovací metodiky na komplexním vzdělávacím programu NLP kouč s akreditací MŠMT.
Chcete se stát koučem rozvoje osobnosti a vést úspěšnou praxi? V tom případě zvolte kurz Kouč rozvoje osobnosti.
UPOZORNĚNÍ: Obsah článků a použité koučovací techniky zde uvedené jsou určeny pro osobní a profesionální rozvoj a nemají za cíl nahrazovat odborné psychologické poradenství či psychiatrickou léčbu. V případě, že se setkáváte s vážnými psychologickými problémy nebo duševními poruchami, doporučujeme obrátit se na kvalifikovaného psychologa nebo psychiatra.
© Markéta Hamrlová | ochrana osobních údajů | cookies
Vytvořil MD webdesign - tvoříme obchodně úspěšné weby
Odesláním formuláře dáváte souhlas se zpracováním vaší e-mailové adresy pro zasílání upozornění na nové články a termíny kurzů po dobu maximálně 5 let.
Odhlásit se můžete kdykoliv jediným kliknutím v každém e-mailu.