Jak se neztratit v „divné“ době: 12 zastavení pro vnitřní odolnost

Něco se mění. Dění kolem nás zrychluje a mnozí už mají pocit, že mu přestávají rozumět. Nebo se už ani nesnaží držet krok. Informační přetlak, tlak na výkon, neustálá kontrola. Svět běží rychleji, ale skutečná zlepšení nevidíme. Spíš cítíme zvláštní tíhu. Je to paradox: čím víc víme, tím hůř se vyznáme. Možností je spousta, ale svobody ubývá. Není to jen osobní problém – možná je to odraz kultury, která ztratila přirozenost.

Tato úvaha nenabízí rychlé rady ani návody, jak „opravit“ svět. Jen se snaží ukázat jeden možný pohled na to, kde může začínat naše skutečná svoboda.

Možná jsme se už unavili ze snahy mít ve všem jasno

Máme jasné názory, cíle, data i hranice. A přesto se mnozí z nás probouzejí s nejasnou tíhou na hrudi. Jako by v pozadí mysli tiše běžel proces, který neumíme zastavit. Ze všech stran přicházejí „řešení“, „návody“, „strategie“, „pravdy“.

V tom šumu je až příliš snadné ztratit spojení s tím, co nelze změřit ani sdílet. S tichem, s vlastním tělem a opravdovou blízkostí.

Přestali jsme být sami sobě dostateční

Dáváme přednost sledování vlastního těla na displeji před skutečným vnímáním. Hledáme odpovědi ve vnějších autoritách, zatímco vlastní intuice, cit a rozum přestává být důvěryhodným zdrojem poznání.

Možná právě teď dozrál čas na to odpojit se od iluze, že musíme (a že je možné) všechno chápat, kontrolovat, zvládnout.

1. Zastavení: Sledování a vyčerpání: Člověk jako zdroj dat

Ačkoliv jsme k tomu nedali výslovný souhlas, jednoho dne jsme se probudili do světa, kde jsme permanentně vysledovatelní a někdy přímo i transparentně pozorováni. Kamery a fotopasti se staly standardem na každém našem kroku. Chytré hodinky, geolokace, grafy, aplikace, algoritmy sociálních sítí, metriky, monitory… Všechny ty malé sondy do našeho těla, chování, rytmu, myšlenek, emocí. 

Chceš pracovat v naší společnosti? Chceš používat mobil k vyhledávání informací? Chceš studovat v naší škole? Musíš se přizpůsobit, ale máš právo žít v iluzi, že je to jen tvoje ničím z venku neovlivňovaná svobodná volba. 

Toužili jsme porozumět sami sobě – a tak jsme se rozložili na data. Proměnili jsme se na čísla v tabulkách. Začalo to nenápadně. Jenže skutečný pocit bezpečí nevychází z množství nasbíraných údajů, ale z vnitřního klidu, který v sobě cítíme.

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Jak vytvořit bezpečný prostor pro ženy: Průvodce pro vedení ženských skupin a kruhů

2. Zastavení: Informační přesycení, citová podvýživa

Jsme generací, která má téměř neomezený přístup k informacím a zároveň ztrácí schopnost být v kontaktu s vlastní intuicí a identifikovatelným citem. 

Chceme ještě více článků, videí, názorů, doporučení a „ověřených zdrojů“. 

Platí premisa – vědět víc, znamená být kompetentnější, chytřejší, připravenější a vyhrát bingo v loterii o „pravdu“.

Jenže v praxi to často vypadá jinak: dokonale víme, jak mluvit o emocích. Ale netušíme, jak je unést. Umíme skvěle oštítkovat a zařadit poruchy, vzorce a stavy. Ale neumíme zůstávat s tím, co právě je. 

Dovolujeme, abychom byli permanentně zahlceni. 

Informace, které jen pasivně přijímáme a nijak nezpracováváme, nepřinášejí moudrost – jen digitální únavu. V takovém stavu, kdy ztrácíme vnitřní směr, začínáme naslouchat především těm hlasům, které jsou nejhlasitější a nejpřesvědčivější. Často je to právě algoritmus, který nás vede ne proto, že by nám rozuměl, ale protože přesně ví, jak zareagujeme a na co klikneme.

Opravdový nepřehrávaný cit se pomalu mění ve slabinu. Tělesnost nabývá podoby performativního artiklu či výkonnostní mety. 

A přitom právě cit, dotek, blízkost a tělesná zkušenost jsou tím, co k nám evolučně a esenciálně patří.

3. Zastavení: Ztráta víry, nárůst ideologií

Kdysi jsme věřili v něco většího, než jsme my sami. V řád, který nás přesahuje, ale zároveň vše drží pohromadě. Dnes tuto víru vyměnila většina současníků za některou ze strukturovaných ideologií.

Žijeme v době, kdy je trendem mluvit hodně, ostře a hlasitě (zejména ve virtuálním prostoru). O správném směřování, morálních volbách, odpovědnosti i vině. Jenže pod vším tímto křikem velmi často zeje jen hloupost a prázdno. Nikoliv kvůli nedostatku informací, ale kvůli ztrátě vnitřního napojení na vědění, jež není názorem. Ani postojem. Toto napojení je podstatou prožité zkušenosti, že život má smysl i tehdy, když ho zrovna nevidíme.

Možná i proto tolik lidí dnes propadá krajnostem, protože ve svém středu se nedá stát bez silného zakořenění. A tak místo vědomé existence přichází na řadu boj o udržení pozice. Místo otázek se objevují předžvýkané odpovědi. 

Co když to, co dnes vypadá jako rozklad západního společnosti, je ve skutečnosti maskovaný hlad po znovunalezení smyslu, který jednoduše vysvětlit nelze?

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Proč se změna tak často nedaří a jak to konečně prolomit?

4. Zastavení: Strach jako součást algoritmu

Strach je přirozený instinkt – varovný signál, že se něco děje a je potřeba reagovat. Dnes je ale často vyráběn jako produkt. Někdy dokonce slouží jako strategie. Vzniká tam, kde je naše pozornost cíleně řízena tak, aby vedla k předem očekávané reakci.

Moderní podoba strachu je mnohem rafinovanější než ta prastará. Nemá tvář šelmy ve tmě. Má podobu e-mailu, upozornění, grafu, zprávy v médiích. Nevyvolá rychlý útěk, ale trvalé napětí. Pomalu narůstá, až se stává běžnou kulisou.

A protože je s námi pořád, přestáváme ho rozpoznávat. Ale jeho účinky zůstávají. Vyčerpání. Podezřívavost. Vnitřní uzavření. Potřeba mít vše pod kontrolou.

Strach velmi dobře prodává. 

Strach se stal výnosným artiklem. Slouží jako nástroj motivace, morálního nátlaku i jako algoritmus, který nás udržuje v trvalé pohotovosti.

A přece, i přes všechny důvody k obavám, v nás zůstává jiná cesta – odvrátit zrak od míst, která nás vysilují, a obrátit se k tomu, co je tiché, prosté a skutečné. K tomu, co je nablízku a co jsme možná zapomněli vnímat:

• vztahy,
• okamžik přítomnosti,
• vnímání vlastního těla,
• dotek přírody
• vděčnost, blízkost, laskavost,
• péče o to, co máme kolem sebe.

5. Zastavení: Paradox moderního přístupu ke „zdraví“

Zdravý životní styl – slova, která se proměnila v mantru i výnosný marketingový tah. Kolik věcí jsme už přijali pod nálepkou „péče o sebe“, aniž bychom se ptali, co nám doopravdy prospívá?

Běh na pásu v klimatizované vydýchané hale, pod zářivkami, v syntetickém oblečení. Průmyslově zpracované doplňky stravy zabalené do plastu. Monitorování dechu, stresu, spánku, množství vody, nálady. Konzultace s aplikací. A pak ještě sdílení výsledků na síti.

Napadá mě otázka: 

Kde končí podpora zdraví a začíná odpojení od jeho přirozené podstaty?

Protože jestli potřebujeme měřit, jak na tom jsme, možná jsme se už dávno přestali skutečně cítit. Jestli si musíme připomínat, že máme žízeň, možná jsme ztratili kontakt se svým tělem. A jestli máme strach si jen tak sednout do trávy, protože „klíště“, „alergie“, „znečištění“, možná už ani necítíme propojení s životem a zemí, na které žijeme.

Výzkumy posledních let v podstatě potvrzují to, co naši předkové věděli i bez vědeckých dat: že kontakt s přírodou má hluboký vliv na naše zdraví. Mikrobiom lesní půdy ovlivňuje naši střevní i mozkovou chemii. Pobyt mezi stromy snižuje hladinu kortizolu, harmonizuje srdeční rytmus, zmírňuje úzkost a aktivuje parasympatikus – stav, v němž se tělo skutečně zotavuje.

Přírodní krajina je naše přirozené prostředí, které potřebujeme. 

6. Zastavení: Vytěsněná smrt, nárůst úzkosti

Smrt z našeho veřejného prostoru tiše zmizela. Neexistuje v běžných konverzacích. V médiích je stylizovaná. Čteme o ní v nemocničních statistikách, v anonymních číslech. 

Čím méně je viditelná, tím silněji vnímáme chlad, který vrhá její stín. Úzkost bez jasného důvodu. Neustálá potřeba mít věci pod kontrolou. Strach, jemuž nelze dát tvář. Tlak, pro který chybí slova.

Ve světě, kde se všechno měří a vysvětluje, začíná být smrt chybou, kterou je třeba odložit. A ideálně zcela zneviditelnit.

Ale když smrt vytěsníme, neodstraníme ji. Jen ji přesuneme do podvědomí, kde začne ovládat náš vztah k životu. A ten se pak stává buď bojem za maximalizaci všeho (zážitků, výkonu, mládí), nebo úzkostným stažením se do režimu přežití. 

Přitom vědomí konce je to, co dává našemu bytí váhu. Co dává smysl slovům jako „přítomnost“, „smysl“, „láska“, „odvaha“. V kulturách přijímajících smrt jako součást cyklu života, je zároveň přítomná i moudrost. 

Memento mori.

7. Zastavení: Otázka identity v době saturovaných základních potřeb

Maslowova pyramida potřeb je považována za zjednodušený, ale přesto velmi výstižný model pro vysvětlení stupňovité posloupnosti lidské motivace. Podle ní platí, že na úrovni společnosti řešíme:

• nejdříve základní otázky a potřeby nezbytné pro naše přežití,
• potom naše bezpečí, dělbu práce, organizaci, pravidla, hodnoty.

Základní vrstvy této pyramidy jsme dnes – alespoň ve většinové společnosti – saturovali. Máme co jíst, máme kde spát, umíme se dorozumět, spojit, obléct, zajistit.

Možná právě dnes jsme ve stadiu, kdy z kolektivního nevědomí vystupuje úkol dalšího stupně a ten je odpovědět si na otázky:
Kdo jsem? A jaký to všechno má smysl?

A tato fáze vývoje společnosti, kterou nyní prožíváme, se nevyřeší dalším nákupem, návodem, ani další certifikací. Vyžaduje naši změnu.

8. Zastavení: Dějinné vzorce a opakující se spirály

Historie se neopakuje přesně. Ale události z ní se pravidelně vracejí. Mají nové kulisy, jiné kostýmy, v jejich pozadí stojí jiná ideologie, ale jejich podstatou je stejná dynamika a obsah. Vše, co růstem dospělo do svého vrcholu, následně padá. Vše, co zaniklo, následně začíná v jiné formě růst. 

Každá civilizace, která přestala vnímat souvislosti, se začíná dříve nebo později fixovat na slepé body. Dochází k mocenské hře, ovládání, zmaru, pádům a obnovám.

V tomto kontextu nemusí být staré mýty o cyklech, temném věku (kali yuze), pádu a znovuzrození jen poetickými obrazy. Možná v sobě nesou otisk dávné paměti lidstva, hluboko zakořeněné v nás samotných.

Když vnější systém přestává dávat smysl, přichází čas obrátit se dovnitř. Nemyslím tím iluzi možného útěku, ale rozhodnutí ke znovunalezení osy, která se vždy v dějinách ztrácí vždy jako první: vědomí propojenosti.

9. Zastavení: Odpovědnost bez syndromu spasitelství

V době, kdy nás ze všech stran zaplavují výzvy, krize a znepokojivé prognózy, je až příliš snadné propadnout iluzi, že neseme odpovědnost za celý svět. Za planetu, lidský druh, minulost i budoucnost lidstva.

Stará hra na hřích a vinu v moderním kabátě, která v konečném důsledku vede jen k oslabení vnitřní síly, pocitu vlastní nedostatečnosti a slepotě.
A přitom na toto nikdo z nás nemá od života kompetenci. 

Zato máme něco jiného: možnost nést s plným vědomím a pozorností odpovědnost za to, co je skutečně naše. Za své myšlenky, gesta, volby, pronášená slova a způsob naslouchání. A také za věci, jimž věnujeme pozornost nebo místa, kde svou přítomností zanecháváme stopu.

Naše každodenní drobné činy. Zdánlivě nenápadné, ale když se poskládají vedle sebe, mají sílu proměňovat prostor, v němž žijeme. Jako kapka ke kapce.

Je snadné propadnout bezmoci, když se na svět díváme přes filtr apokalyptických scénářů a odděleného „já“. Jenže skutečná síla nespočívá v tom, kolik vlivu dokážeme získat, ale v tom, kam každý den směřujeme svou pozornost, péči a vědomí.

Změna, která má smysl, nezačíná ve změně vnějšího systému. Začíná v naší mysli.

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Objevte sílu autenticity: Jak vám může koučink pomoci být sám sebou

10. Zastavení: Návrat k přirozenosti nerovná se únik

Přirozenost se v poslední době stala velmi módním pojmem. Setkáváme se s ní v reklamě, stravě, na obalech, ve spirituálně laděných textech i v turistických brožurách. Avšak skutečný návrat k přirozenosti podle mě nemá s touto trendovostí nic společného.

Pojem „návrat k přirozenosti“ nechápu jako romantizaci venkova ani idealizaci dávných časů. Vnímám ho jako něco mnohem prostšího a zároveň velmi zásadního. Jako znovunapojení se na prostředí, ve kterém se náš nervový systém může uvolnit, protože se právě do něj vyvinul.

Z pohledu biologie nejsme připraveni trávit většinu života zavřeni uvnitř budov. Strnule sedět hodiny bez pohybu s očima fixovanýma na jeden bod v krátké vzdálenosti. Sledovat vnější svět přes obrazovky. Trávit celé dny bez kontaktu s půdou, vnímání rytmu dne a noci, dotyku s živým člověkem. Nejsme stavěni na trvalou nepřetržitou fragmentaci. Na nekonečný nikdy neustávající proud znepokojujících vjemů.

Přirozenost tak, jak ji vnímám já, není krátkodobý luxusní zážitek dovolené pro vyvolené, ale návrat domů.

Les, půda, voda, vítr. Vlastní čisté jídlo. Mikroorganismy, které posilují naši imunitu. Přirozené světlo, které ladí naši vnitřní chemii. Proměnlivý terén, který podporuje rovnováhu těla. Nepravidelnost, která uzdravuje od sterility a tím občerstvuje naši mysl a harmonizuje emoce.

11. Zastavení: Laskavost místo boje

Boj je nakažlivý. A velmi návykový. Zvlášť v době, kdy máme tolik možností vymezit se. Zaujmout „správný“ postoj. Pojmenovat chybu. Bezmyšlenkovitě ukamenovat viníka.

Jenže čím víc bojujeme, tím víc se ztotožňujeme s tím, proti čemu stojíme. A pomalu ztrácíme ze zřetele to, za co vlastně stojíme. 

Když jsme pod tlakem, vracíme se k našim silně zakořeněným vzorcům. A často je tímto velmi hlubokým vzorcem právě boj. V této situaci je laskavost volba. Vědomá. Nepodmíněná strachem, který tímto přesahuje. A právě proto je v ní ukrytá ta největší svoboda.

Laskavost může působit na první pohled naivně. Slabě. Někdy až krajně nevhodně. Ale není slabostí. Je to síla jiného řádu. Ve svém zorném úhlu nemá výhru a v tomto slova smyslu není efektivní. A právě tím tak dráždí.

V době, kdy jsme neustále tlačeni k výkonu, nutné obraně, vymezení se a sebeprosazení, je laskavost aktem velké odvahy. Znamená nepotřebovat vyhrát. A hluboce vědět, že nic nevím.

12. Zastavení: Kam dávám pozornost, to roste 

Pozornost je dnes jedním z nejvzácnějších statků. Vědí to reklamní algoritmy, sociální sítě, média, politici, designéři i influence mágové. 

To, čemu věnujeme pozornost, nezůstává stejné. Roste to. Ožívá to. Vstupuje to do našeho systému a rozšiřuje to naše vědomé pole. A začíná to postupně měnit náš vnitřní svět.

Pozornost rovná se akt vztahu. Závazek, který si dostatečně neuvědomujeme.

Denně vstřebáme tisíce podnětů, aniž bychom jim věnovali vědomou volbu. Zprávy, názory, obrazy, a to vše doplňující a na toto reagující emoce. A potom se divíme, že jsme roztěkaní, unavení, nesoustředění, zneklidnění.

V tomto světě se pozornost stala nejcennější komoditou. A tím spíše je potřeba vzít si zpět, co nám patří a znovu začít vědomě volit to, co necháme růst.

Závěrem: O celistvosti 

Žijeme v době, která trpí přemírou názorů a nedostatkem moudrosti. Všechno má řešení, lze pojmenovat a optimalizovat. Jenže skutečně hodnotné věci, které nás přesahují – život, smrt, lásku, svobodu, smysl – nelze zjednodušit šablonou, ani opravit šidítkem. Lze je jen prožít a unést.

Možná je největším úkolem, jenž nás nyní čeká, přijmout celistvost:

• Nemusíme všemu rozumět.
• Nemusíme mít pravdu.
• Nemusíme spasit svět.

Možná, že náš nový směr vývoje není lineární, ale má podobu jednoho středového bodu. Ten nevznikl z boje, ale z poznání: že i malý čin může mít dosah, který přesahuje naši představu.

Možná se od nás nečeká, že pochopíme svět, ve kterém žijeme, ale že dokážeme poznat, kým jsme. A možná právě tímto se začíná nový pohyb kyvadla dějin.

Ten, který změní způsob, jak jsme ve světě přítomní. A to, v čem jsme přítomní vědomě, už nikdy nezůstane bez následku.

Pokud cítíte, že nastal čas obrátit pozornost jiným směrem a lépe naslouchat svému vnitřnímu hlasu, možná právě teď dozrál okamžik ponořit se do sebezkušenostního výcviku a vykročit na cestu proměny.

Jejím bonusem vám bude možnost aplikovat všechny získané metody i směrem k jiným lidem.

Manifest vědomé každodennosti

1/ Rozhoduji se nevěnovat svou pozornost všemu

Ne proto, že bych byl/a lhostejný/á. Ale protože moje kapacita je omezená a vzácná.

2/ Rozhoduji se cíleně zpomalovat, i když většina kolem mě své tempo zrychluje

Ne proto, že bych zůstával/a pozadu. Ale protože v rychlosti a zahlcení se mi ztrácí smysl.

3/ Rozhoduji se reagovat méně, vnímat více

Ne kvůli tomu, že jsem lhostejný/á, ale kvůli vlastní rovnováze.

4/ Rozhoduji se být přítomný/á ve svém těle

Ne skrze aplikace, ale skrze vlastní vnímavost a zkušenost.

5/ Rozhoduji se pro přirozenost

Dýchat. Dobře spát. Dotýkat se hlíny. Chodit. Často pobývat v přírodě. Jíst opravdové jídlo, ne prefabrikované atrapy. Méně mluvit, více naslouchat. 

6/ Rozhoduji se pro laskavost jako svou cestu

I když mě ostatní označí za slabocha/slabou a budou se mi smát. Nechci jen vydržet. Chci zůstat vnímavý/á až do konce svého dechu. Vím, že nic nevím.

7/ Rozhoduji se pro vědomou každodennost

Zůstanu v propojení. Uprostřed světa, který ztrácí směr, jako někdo, kdo neztratil sebe.

UPOZORNĚNÍ: Obsah článků a použité koučovací techniky zde uvedené jsou určeny pro osobní a profesionální rozvoj a nemají za cíl nahrazovat odborné psychologické poradenství či psychiatrickou léčbu. V případě, že se setkáváte s vážnými psychologickými problémy nebo duševními poruchami, doporučujeme obrátit se na kvalifikovaného psychologa nebo psychiatra.