Jak pracuje naše mysl: proč nevnímáme realitu tak, jak si myslíme

Rádi si namlouváme, že přesně víme, proč jednáme, jak jednáme, co cítíme a jak se rozhodujeme. Jenže naše mysl nepracuje jako přesný záznam reality. Vybírá, doplňuje, zjednodušuje, třídí a přerámovává. Do toho, co považujeme za realitu, vstupuje faktor zaměření naší vědomé pozornosti, nevědomé automatismy, paměť těla, raná zkušenost, vliv rodiny, kultury, jazyka i doby, do které jsme se narodili. Článek popisuje, jak pracuje vědomí a nevědomí, proč vnímáme svět skrze množství filtrů, a proč může být sebepoznání jednou z nejdůležitějších cest ke svobodě.

Myslíme si, že vidíme realitu

Člověk většinou žije s iluzorním pocitem, že svět kolem sebe vnímá poměrně přesně. Vidí situaci, vyhodnotí ji, něco si o ní myslí a podle toho jedná. Tato iluze je velmi přesvědčivá. Kdyby nebyla, náš každodenní život by byl téměř nemožný. Potřebujeme věřit, že poznáváme lidi, rozumíme slovům, chápeme události a dokážeme se podle nich orientovat.

Jenže naše mysl nefunguje jako kamera. Nezaznamenává realitu ani v její úplnosti ani neutrálně. Z obrovského množství podnětů vybírá jen nepatrnou část. Něco zesílí, něco potlačí, něco doplní podle zkušenosti. Něco propojí s minulostí, něčemu dodá unikátní příběh. V běžných situacích to je velmi praktické. Díky tomu nemusíme znovu objevovat každý zvuk, výraz obličeje, tón hlasu, místnost ani význam sociální interakce. Mysl šetří naši energii tím, že pracuje s tím, co už dobře zná.

Právě v tom je však i jádro tohoto problému. To, co považujeme za realitu, je často mix části podnětů z vnějšího světa a z velké části našeho vnitřního výkladu. Někdo se na nás podívá neutrálně a my v tom čteme odmítnutí. Někdo mlčí a my si jeho mlčení vysvětlíme jako nesouhlas. Dostaneme stručnou zprávu a naše mysl během několika vteřin vytvoří celý příběh o tom, co si druhý člověk myslí, proč to napsal a co to znamená pro vztah, práci nebo naši hodnotu.

Málokdy si všimneme samotného přechodu mezi podnětem a jeho výkladem. Naše mysl začne okamžitě pracovat. Vybírá z archivu podobných situací, hledá význam, doplňuje chybějící informace a snaží se vytvořit obraz, který dává smysl. Často se to děje mnohem dřív, než si uvědomíme, že právě nevnímáme jen současnou situaci, ale celý kontext vlastní historie s podobnými situacemi.

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Koučink nebo terapie: Jak poznat, kdy klient potřebuje specifickou odbornou pomoc

Naše rozhodnutí vznikají velmi brzy

Podobně je to i s kontrolou. Rádi se domníváme, že nejdřív vědomě zvážíme možnosti a teprve potom se rozhodneme. Podle stávajících výzkumů však rozhodnutí vzniká dřív, než ho naše vědomá mysl stihne popsat. Teprve potom přichází vysvětlení, které dává smysl. Řekneme si, že jsme jednali logicky, zodpovědně, citlivě nebo podle svých hodnot. Část toho může být pravda. Část může být dodatečně vytvořený příběh, který nám pomáhá udržet pocit, že máme sami sebe pod kontrolou.

Každý člověk proto žije ve své unikátní mapě reality. Dva lidé sedí ve stejné místnosti, slyší stejnou větu, jsou přítomní ve stejné situaci, a přesto každý prožívá něco jiného. Jeden cítí kritiku, druhý výzvu. Jeden slyší odmítnutí, druhý jen únavu. Jeden vidí příležitost, druhý riziko. Nerozhoduje pouze situace samotná, ale také vnitřní nastavení, zkušenost, očekávání, strach, potřeba, tělo a vztah k sobě.

Zjednodušeně se dá říct, že se mnohem častěji nepohybujeme v realitě samotné, ale ve své pracovní verzi reality. A právě tato pracovní verze určuje, co nás zraní nebo uklidní, co přehlédneme, čemu uvěříme a jak se nakonec rozhodneme.

Vědomí: kam jde naše pozornost, to posilujeme

Vědomí si (zjednodušeně řečeno) můžeme představit jako tu část mysli, ve které se právě odehrává to, čeho jsme schopni si všimnout. To, nad čím přemýšlíme, pojmenováváme, plánujeme, porovnáváme. Co si dáváme do souvislostí.

Právě vědomá část naší mysli nám umožňuje třídit pojmy, používat logiku, pracovat s časem, prostorem, příčinou a následkem. Díky ní dokážeme vytvořit plán, napsat text, rozhodnout se, vyhodnotit riziko, vrátit se k minulosti nebo si představit budoucnost atd. Jde o mimořádně důležitou schopnost. Zároveň je však mnohem omezenější, než si běžně připouštíme.

Schopnost zaměřit naši vědomou pozornost nemá nekonečnou kapacitu. Ve své vědomé mysli nedokážeme udržet příliš věcí najednou. Když se nám toho v hlavě potkává v jeden moment příliš mnoho, zažíváme stav zahlcení. V tomto stavu ztrácíme klid, přesnost úsudku i schopnost dobrého rozhodování. Právě proto často pociťujeme únavu i ve chvíli, kdy jsme zdánlivě nic fyzicky náročného nedělali. Celý den jsme např. jen odpovídali na telefonáty, řešili e-maily a objednávky, přepínali z jedné činnosti na druhou a v hlavě nosili seznam nedokončených věcí a úkolů. Nepřetržitý provoz uvnitř naší hlavy.

Naše vědomá mysl má silnou potřebu uzavírat

Má ráda dokončené tvary, vyřešené úkoly, ukončené vztahy atd. To, co začne a nemá konec, nás často dráždí, aniž bychom věděli proč, a často v nás zůstává aktivní déle, než bychom chtěli. Mysl se k těmto věcem vrací, protože pro ni představují otevřenou smyčku. S tímto faktem pracují např. tvůrci nekonečných seriálů, kteří vždy utnou příběh v nejlepším, tedy těsně před rozuzlením. Tím si jistí možnost, že nám náš čas příště ukradnou znovu. Když prostudujete recenze filmů, zjistíte, že divácky nejhůře hodnocený film, je ten, který nemá konec. V osobním životě si lze představit např. to, jak asi vypadá nový partnerský vztah s člověkem, který ještě mentálně neukončil vztah dřívější, ačkoliv již k fyzickému rozchodu došlo.

To, čemu věnujeme pozornost opakovaně, se navíc v našem vnitřním světě postupně zesiluje. Zaměření naší pozornosti významně formuje podobu naší fyzické reality. Toto si zjednodušeně řečeno můžeme představit pomocí metafory reflektoru, který v úzkém pruhu osvětluje scénu obrovského jeviště. Podle toho, kam je natočen a svítí, přesně to a nic jiného vidí divák.

Naše pozornost je jeden z nejcennějších zdrojů, které máme. A způsob, jakým s ní zacházíme, významně ovlivňuje naše vnitřní prožívání.

Předvědomí: prostor mezi tím, co víme, a tím, co nás ovlivňuje

Mezi vědomím a nevědomím si můžeme představit ještě jednu vrstvu: předvědomí. Není to konkrétní místo naší mysli ani samostatná přihrádka, kterou bychom mohli přesně ukázat. 

Předvědomí můžeme chápat jako filtr nebo předsíň mezi vědomou a nevědomou částí mysli. Tato zjednodušující metafora má své limity, ale pomáhá nám pochopit jednu důležitou věc: do vědomí nevstupuje všechno. Mysl si neustále vybírá, co pustí do popředí a co zatím nechá stranou.

V psychodynamické tradici se toto rozlišování objevuje u Freuda. Jung pak pracoval s vědomím a nevědomím jiným způsobem, více symbolicky a celostně. Pro náš účel není nutné přebírat celý psychoanalytický slovník a jeho významy. Důležité je porozumět tomu, že člověk není tvořen jen tím, co si právě uvědomuje. Mezi okamžitou pozorností a hlubšími nevědomými vrstvami existuje pohyblivé rozhraní, přes které se některé obsahy dostávají blíž k vědomému zpracování.

Nevědomí: automatismy a vnitřní „krabičky“

O nevědomí se někdy mluví tak, jako by šlo o temný sklep plný potlačených vzpomínek. To je však podle mě příliš zavádějící představa. Mnohem lépe mi pro nevědomí sedí metafora tajemné zahrady. V praktické rovině lze nevědomou mysl popsat jako sklad automatismů, emoční paměti, tělesných reakcí, asociací, naučených vzorců, zdrojů pro rychlá vyhodnocení situací a staré způsoby ochrany.

Velká část našeho života by bez těchto automatismů vůbec nemohla fungovat. Nemůžeme vědomě řídit každý svůj pohyb, každé slovo, výraz tváře, či každé rozhodnutí v běžném provozu dne. Mysl potřebuje zjednodušovat. Potřebuje si ukládat zkušenosti do zásoby tak, aby se k nim jako ke zdrojům mohla rychle vrátit. V tomto smyslu lze nevědomí popsat jako obrovský pracovní systém, který třídí zkušenosti do pro každého člověka unikátních významových celků.

Pro jednoduchost si je můžeme představit jako „krabičky“. Každá krabička obsahuje určitý typ zkušenosti, očekávání, tělesné reakce, emoční stopy a významu. Když přijde nová situace, mysl často nesahá nejdřív k realitě samotné. Sahá k tomu, co už podobná situace kdysi znamenala. Vytáhne si svoji krabičku.

Někdo mlčí a v nás se otevře krabička odmítnutí. Někdo na nás zvýší hlas a nám se otevře krabička ohrožení. Někdo nás pochválí a nám se místo radosti dostaví napětí, protože pochvala byla v minulosti spojená s dalším očekáváním. Navenek šlo o drobný podnět. Na něj se však uvnitř nabalí celý balík starších významů.

Některé naše krabičky dalece přesahují náš vlastní život.

Krabičky dané evolucí

Člověk se nevyvíjel jako samostatná jednotka sedící před notebookem a rozhodující se v klidu a hojnosti materiálního světa. Vše podstatné ohledně vývoje naší mysli se odehrálo v pravěku. Proto v sobě neseme velmi silné reakce na ohrožení, odmítnutí, nejistotu, ztrátu bezpečí, hojnosti nebo vyloučení ze společenství. Evoluce nám jimi zajistila schopnost přežít.

Jednou z takových „krabiček“ je např. potřeba být přijat/a, patřit mezi druhé. Pro naše předky mělo vyloučení ze skupiny často velmi vážné důsledky. Proto nás může i dnes odmítnutí, kritika nebo ztráta místa ve skupině zasáhnout silněji, než by odpovídalo racionálnímu popisu situace.

Stejně tak rychle reagujeme na nebezpečí. Nervový systém často vyhodnotí riziko dřív, než ho stihneme promyslet. Tělo se nám stáhne, začneme přerývavě dýchat, svaly nám ztuhnou, naše pozornost se zúží. Vědomá mysl si až teprve potom po této reakci hledá vysvětlení. Někdy je správné, někdy přehnané, někdy je zcela ovlivněné starší zkušeností.

Evoluční krabičky nám pomáhají zvládnout nástrahy světa. Zároveň však mohou v současném světě reagovat i na podněty, které už skutečné přežití neohrožují. Nepříjemný e-mail, kritická poznámka nebo nižší počet reakcí na sociálních sítích tak mohou spustit starý systém, který se původně vyvíjel pro útěk před šavlozubým tygrem číhajícím v pravěké džungli.

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Koučovací výcvik: Jak poznat, že je pro mě a co si odpovědět před přihlášením

Krabičky dané místem, kulturou a dobou

Další vrstvu v nevědomí uložených „krabiček“ tvoří doba, do které jsme se narodili. Každá kultura a epocha si vytváří své vlastní představy o tom, co je normální, žádoucí, úspěšné, ostudné, ženské, mužské, správné, slušné nebo hodnotné. Tyto představy do nás vstupují velmi nenápadně. Přes jazyk, školu, média, rodinu, náboženství, dnes i reklamu, pracovní prostředí i běžné věty, které se v okolním prostoru opakují tak často, až začnou působit jako pravda.

Dobře je to vidět na pohádkách

Pohádka není jen zábava pro děti. Je to také způsob, jak kultura předává představu o tom, co je správné, nebezpečné, žádoucí nebo trestuhodné. Jde o předávání vzorů pro to, kdo a za co bývá odměněn, kdo potrestán, komu máme fandit a komu nedůvěřovat.

Např. ve středoevropských pohádkách se opakovaně setkáváme s obrazem chudého člověka jako poctivého, laskavého, skromného a mravně čistého. Bohatý člověk naopak často vystupuje jako lakomý sedlák, pyšný pán, tvrdý král, necitelný kupec nebo někdo, kdo má majetek, ale nemá charakter. Samozřejmě existují výjimky. Přesto je tento vzorec natolik častý, že stojí za pozornost. Takový příběh měl v minulosti několik funkcí. Dával chudým lidem důstojnost v prostředí, kde měli málo reálné moci. Učil, že hodnota člověka neleží pouze v majetku. Zároveň mohl pomáhat udržovat společenský pořádek: chudoba se snáze snáší, když je vyprávěna jako prostor ctnosti, a bohatství se snáze přijímá, když je morálně podezřelé. V evropském prostředí se do toho promítal i křesťanský důraz na pokoru, skromnost, nebezpečí pýchy a opatrnost vůči bohatství. Domnívám se, že dnes může velmi hluboce zakořeněná krabička „chudoby jako aspektu mravnosti“ blokovat např. úspěch v podnikání. 

Podobně zajímavé je sledovat pohádky a dětské seriály v modernější době. Například dobový televizní večerníček Krkonošské pohádky lze vnímat nejen jako laskavý příběh z hor plný roztomilých zvířátek, ale také jako velmi srozumitelný obraz hodnot, které byly v tehdejší společnosti podporované. Trautenberk je lakomý, sobecký, chamtivý vlastník panství. Karikatura kapitalisty: má majetek, chce víc, zneužívá druhé a nakonec bývá potrestán nebo zesměšněn. Proti němu stojí Krakonoš jako vyšší spravedlnost, autorita, která vidí, zasáhne a obnoví pořádek. V dobovém kontextu může připomínat obraz státu či strany jako ochránce slabších a garanta spravedlivého řádu. Zvlášť pozoruhodná je zde postava Anče. Je pracovitá, chytrá, schopná, praktická a často výrazně kompetentnější než muži kolem ní. Kuba a hajný jsou laskaví, ale spíš ňoumové, méně rozhodní, často ve stínu situace. I to lze vnímat jako součást dobové kulturní zprávy: společnost potřebovala pracovitou, výkonnou a spolehlivou ženu, která zvládne práci i domácnost. Režim naopak příliš nepotřeboval samostatné silné muže s vlastní autoritou. Potřeboval zejména lidi, kteří nebudou v rámci systému rebelovat. 

Pohádky a lidová vyprávění obecně často předávají morální a sociální normy dané kultury. 

Pro mysl je důležité, že tyto příběhy neslyšíme jako abstraktní teorii. Slyšíme je v dětství, často opakovaně, v laskavosti hlasu nám blízkých dospělých. Postupně se mohou stávat součástí našich vnitřních krabiček. Dospělý člověk pak může racionálně vědět, že peníze samy o sobě nevypovídají o morálce člověka. Přesto v něm může někde hluboko zůstat podezření, že bohatství je nějak nečisté, skromnost je ctnost a chtít víc je až podezřele nebezpečně blízko pýše.

Člověk si pak může myslet, že se rozhoduje zcela svobodně. Ve skutečnosti často volí uvnitř možností, které mu jeho doba a prostředí naučily považovat za přijatelné. To platí pro práci, vztahy, rodičovství, vzhled, odpočinek, ambice i představu dobrého života.

Moderní člověk rád zdůrazňuje svoji individualitu. Přitom mnoho jeho přání vzniká ve velmi kolektivním prostředí. Stačí se podívat na vlny životních stylů, kult výkonu, tlak na seberozvoj, představu ideálního těla nebo potřebu být vidět. I naše touha po originalitě má často silně dobou ovlivněný střih.

Krabičky rodinné a rodové

Rodinné krabičky vznikají v prostředí, kde se dítě učí světu dávno předtím, než o něm dokáže přemýšlet. Neučí se jen z toho, co dospělí říkají. Učí se zejména z neverbální komunikace, z atmosféry, z činů. Z toho, co se smí říkat a o čem se mlčí. Z toho, jak se doma zachází s konfliktem, penězi, nemocí, autoritou, strachem, vinou, smutkem nebo radostí.

Rodová zkušenost nemusí znamenat nic tajemného. Stačí, že se v rodině po generace opakuje určitý způsob vzorce pro přežití. Např.: Tvrdě pracovat a nestěžovat si. Nepotřebovat moc. Nedůvěřovat cizím. Držet rodinu pohromadě za každou cenu. O bolesti nemluvit. Všechny peníze schovávat na horší časy. Konflikt zamést pod koberec. Autoritě se přizpůsobit, nebo se jí naopak hrdě bránit.

Tyto vzorce se často nepředávají vědomě, ale každodenním provozem. V dospělosti potom např. někdo neumí odpočívat, protože v jeho rodinném systému měla hodnotu hlavně práce. Jiný neumí mluvit o penězích, protože peníze byly doma zdrojem hádek nebo velkého studu. Další se bojí konfliktu, protože konflikt vždy znamenal ticho, trest nebo odchod. Někdo se ve vztahu vždy raději přizpůsobí, protože láska byla kdysi podmíněná klidem a poslušností.

Krabičky rané osobní zkušenosti

Velmi silné krabičky vznikají v raném dětství. Dítě se učí zkušeností. Zjišťuje, jestli je svět bezpečný. Jestli jeho pláč někoho zajímá. Jestli může něco potřebovat. Smí-li být smutné, vzteklé, živé, zvídavé, pomalé, nedokonalé. Jestli dostává pozornost, když je samo sebou, nebo hlavně tehdy, když podá výkon, uklidní dospělé, nezlobí, pomůže, zmizí z cesty nebo se přizpůsobí.

Z těchto zkušeností mohou zakořenit velmi jednoduché, ale vlivné životní rovnice. Musím být hodná, aby mě měli rádi. Musím být silná, protože nikdo nepřijde. Musím uspět, jinak nemám hodnotu. Nesmím chtít moc. Nesmím dělat chyby. Když se přiblížím, bude to bolet. Když řeknu pravdu, přijdu o vztah.

Dospělý člověk už tyto věty nemusí vědomě pojmenovávat. Může být vzdělaný, schopný, úspěšný a velmi rozumný. Přesto se v konkrétních situacích může chovat tak, jako by jeho stará rovnice stále platila. V práci nedokáže odmítnout další úkol. Ve vztahu si neřekne, co potřebuje. Při úspěchu necítí radost, ale tlak na další výkon.

Raná zkušenost má obrovský vliv a sílu na náš život právě proto, že se ukládá v době, kdy dítě ještě neumí oddělit sebe od prostředí. To, co se děje kolem něj, často chápe jako informaci o sobě. 

Krabičky životního archivu

Krabičky našeho nevědomí se ovšem neutvářejí jen v dětství. Celý život do něj přibývají další zkušenosti. První lásky, rozchody, ztráty, ponížení, úspěchy, pracovní konflikty, nemoci, zrady, trapné situace, opakovaná zklamání i opakovaná ocenění. Každá významná zkušenost může vytvořit stopu, která ovlivňuje budoucí vnímání.

Člověk, který zažil několik špatných pracovních zkušeností, nemusí reagovat jen na nového nadřízeného. Může reagovat na celý svůj archiv nadřízených a autorit. Člověk po bolestném vztahu v daný moment nemusí reagovat jen na aktuálního partnera. Může reagovat na předchozí zranění, která se novou situací znovu aktivovala. Člověk, který byl opakovaně zahanben, může i jemnou zpětnou vazbu slyšet jako útok.

V tomto prostoru vzniká mnoho nedorozumění. Jeden člověk řekne větu, druhý slyší celý starý příběh. Jeden člověk udělá obyčejné gesto, druhý v něm čte známku opuštění, kritiku nebo ztrátu zájmu. Situace je sice současná, reakce na ni má však mnohem starší kořeny.

Cílem práce s nevědomými krabičkami není všechno poznat, rozebrat a zpochybnit každou reakci. To by člověka jen vyčerpalo. Podle mě by mohl trávit celý život jen tím, že bude odhalovat další a další vrstvy a obsahy krabiček. Smysl sebepoznání je podle mě v postupném rozpoznávání těch krabiček, které se otevírají příliš často, příliš silně nebo ve chvílích, kdy už nám našemu současnému životnímu nastavení neslouží. 

• Někdy může pomoci položit otázku: Na co tady skutečně reaguji?
• Ještě silněji jdou potom otázky: Co chci místo toho, co nechci? Na co z toho mám vliv?

Nevědomí uchovává i naše zdroje, schopnosti, intuici, zkušenost, tvořivost a citlivost. 

Víme-li o existenci alespoň některých svých krabiček, vzniká větší prostor pro vědomější volbu.

Kolektivní představy

Člověk není oddělený ostrov. I když máme silný pocit vlastní individuality, naše mysl se utváří v konkrétním jazyce, kultuře, rodině, době a společenském prostředí. To, co považujeme za normální, samozřejmé, správné nebo žádoucí, často nevzniklo jen naším osobním rozhodnutím. Stačí se podívat na to, jak se v různých dobách měnil obraz dobrého života. Člověk si pak může myslet, že jen přirozeně ze své podstaty chce to, co chce. Ve skutečnosti často touží schématem, jazykem a obrazem své doby.

Co je kolektivní vědomí

Kolektivní vědomí můžeme chápat jako soubor sdílených představ, hodnot, norem a příběhů, které v určité společnosti právě působí. Patří sem to, co se považuje za úspěch, selhání, slušnost, ostudu, krásu, odvahu, ženskost, mužskost, dobré rodičovství nebo smysluplnou práci. 

V současné západní kultuře například silně působí důraz na výkon, osobní značku, viditelnost, mládí, „jájství“, flexibilitu, produktivitu a neustálý rozvoj. Člověk má být zdravý, upravený, informovaný, psychicky odolný, pracovně použitelný, vztahově zralý, rodičovsky vědomý, finančně gramotný, a ještě pokud možno autentický. 

Co je kolektivní nevědomí

Vedle kolektivního vědomí se v psychologii objevuje také pojem kolektivní nevědomí. Je spojený především s C. G. Jungem. Jung jím označoval hlubší vrstvu psychiky, která podle něj neobsahuje jen osobní zkušenosti, ale také obecně lidské symbolické motivy a archetypální obrazy. Matka, hrdina, stín, cesta, smrt, proměna, oběť, zkouška, zrození, znovuzrození. Tyto obrazy se objevují v mýtech, pohádkách, snech, náboženských příbězích, umění i filmech napříč různými kulturami.

S Jungovým pojmem je potřeba zacházet jinak než s daty získanými z měření pracovní paměti nebo výzkumu mozku. Nejde o jednoduchý empirický fakt. Je to spíše výkladový rámec pro pochopení toho, proč se některé motivy v lidských příbězích stále vracejí a proč na nás mají tak silný účinek. Dítě, které slyší pohádku o cestě do temného lesa, nemusí znát psychologii. Přesto rozumí, že temný les není jen les. Je to místo zkoušky, tajemství, nejistoty, nebezpečí a proměny.

Právě příběhy ukazují, jak hluboko kolektivní vrstvy zasahují do našeho vnímání. Tyto obrazy z příběhů se pak snadno přenášejí i do běžného života. Moderní člověk si rád myslí, že je zcela originální. Má svůj styl, svůj názor, svůj životní projekt, svůj profil, svou cestu, svou pravdu. Stačí se ale podívat na módní vlny, politické vášně, kult výkonu, tlak na mládí, jazyk marketingu nebo oblibu určitých životních scénářů a naše individualita začne vypadat o něco méně samostatně. Tím neříkám, že jsme bez vlastní vůle. Říkám tím, že se naše vůle pohybuje v prostředí, které ji nenápadně formuje.

Člověk nemůže vystoupit z kultury, jazyka a doby, ve které žije. Může si jich ale začít více všímat. A už to je významné. Protože ve chvíli, kdy uvidíme některé sdílené příběhy jako příběhy, přestanou působit jako jediná možná pravda.

Současné výzkumy na téma vědomí

Vědomí patří k tématům, která člověk zná velmi důvěrně a zároveň je neumí jednoduše vysvětlit. Každý sice ví, jaké je cítit bolest, stud, radost, lásku, obavu nebo úlevu. Každý zná rozdíl mezi bdělostí, snem, hlubokým soustředěním, roztržitostí, opilostí, meditací nebo stavem silného emočního vypětí.

Mnohem těžší je však říct, jak přesně se z činnosti nervové soustavy stává subjektivní zkušenost. Současné pojetí vědomí je proto velmi zajímavé. Zkoumá pozornost, vnímání, paměť, tělesné procesy, emoce, jazyk, mozkové sítě, změněné stavy vědomí i to, jak mozek skládá naši zkušenost se světem.

Jedním z vlivných současných rámců pro toto je představa mozku jako systému, který neustále vytváří předpovědi. Mozek podle těchto teorií jen pasivně nepřijímá informace ze smyslů. Průběžně odhaduje, co se děje, porovnává své odhady se smyslovými vstupy a upravuje vnitřní model světa. Proto někdy vidíme hlavně to, co očekáváme. Proto nám může dlouho unikat něco, co do naší představy nezapadá. A proto se realita v naší hlavě často skládá ze směsi vjemu, očekávání, paměti a významu.

Jiné teorie se ptají, kdy se informace stává vědomou. Například teorie globálního neuronálního pracovního prostoru popisuje vědomí jako stav, kdy se určitá informace dostane k širším mozkovým systémům a začne být dostupná pro rozhodování, řeč, paměť a vědomé zacházení. Zjednodušeně řečeno: něco se neděje jen „někde v mozku“, ale dostane se na jakousi společnou pracovní plochu mysli.

Dalším známým rámcem je teorie integrované informace, která se pokouší uvažovat o vědomí podle toho, nakolik je systém propojený a nakolik vytváří jednotnou zkušenost. 

V roce 2025 byla v časopise Nature publikována rozsáhlá adversariální spolupráce, která přímo porovnávala předpovědi teorie globálního neuronálního pracovního prostoru a teorie integrované informace. Je to dobrý příklad toho, že výzkum vědomí se dnes posouvá od velkých obecných tvrzení k přesnějším testům jednotlivých teorií.

Zajímavou oblastí jsou také změněné stavy vědomí. Meditace, sen, hypnóza, trauma, psychedelická zkušenost nebo hluboké soustředění ukazují, že běžný bdělý stav není jediný způsob, jak může člověk prožívat sebe a svět. V posledních letech se znovu zkoumá například terapeutický potenciál psychedelik u deprese. Výsledky některých studií jsou velmi nadějné, současně je však potřeba opatrnost. 

Vědomí je aktivní, proměnlivý a zranitelný proces. Mění se podle těla, únavy, emocí, očekávání, vztahu, prostředí, minulosti i kultury. Když jsme odpočatí, v bezpečí a ve vztahu s člověkem, kterému důvěřujeme, může stejná situace vypadat jinak než ve chvíli, kdy jsme vyčerpaní, ohrožení nebo sami. To, co prožíváme jako samozřejmé („já vidím, já vím, já se rozhoduji“), je ve skutečnosti výsledkem mnoha vrstev, které spolu pracují současně. A některé z nich se naší vědomé kontrole ukazují jen částečně.

Současná věda zatím nemá jednu obecně uznávanou teorii vědomí. 

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Objevte sílu autenticity: Jak vám může koučink pomoci být sám sebou

Co z toho plyne pro běžný život a koučink

Přemýšlet o vědomí, nevědomí, kulturních vlivech nebo vnitřních automatismech může působit velmi abstraktně. V běžném životě má ale toto téma velmi praktický dopad. Pokud naše mysl realitu nejen vnímá, ale také vykládá, doplňuje a třídí podle starších zkušeností, nemůžeme si být vlastní jistotou tak samozřejmě jistí.

Tím nechci říct, že o sobě máme neustále pochybovat. Podle mě to znamená spíš neustálé učení se rozlišovat. Co se skutečně děje? Co si o tom myslím? Co je příběh, který si vyprávím? Na jakou starší zkušenost moje reakce možná navazuje? Jakou část situace skutečně vidím a jakou část pouze doplňuji ze svého archivu?

V praxi to může vypadat velmi obyčejně. Někdo nám neodpoví na zprávu a nám okamžitě naskočí pocit odmítnutí. Naše mysl používá starou mapu. Sebepoznání v této chvíli není luxusní doplněk pro volný čas. Jde o schopnost zachytit místo, kde se z vjemu stává výklad. Právě zde vzniká prostor pro větší svobodu. Najednou už nemusíme okamžitě věřit prvnímu významu, který nám naše mysl nabídne. Můžeme se zastavit a podívat se na situaci přesněji.

Velkou roli v tom hraje zaměření naší pozornosti. To, čemu ji věnujeme opakovaně, ovlivňuje naši vnitřní realitu. Pokud se stále vracíme ke strachu, křivdě, porovnávání, kontrole nebo pocitu nedostatečnosti, tyto mentální dráhy se posilují. Pokud vědomě vytváříme prostor pro přemýšlení, tělo, vztahy, práci s jazykem, kreativitu, vděčnost a průzkumné otázky, posilujeme jiné způsoby zacházení se sebou i se světem.

Koučink jako pomocník

Koučink může být v tomto smyslu velmi praktickým nástrojem pro zkoumání vlastní mapy reality. Dobrý kouč nepodsouvá klientovi, co je pravda. Pomáhá mu zpomalit a rozlišit, co klient vidí, co si vykládá, co předpokládá, co opakuje a co může začít volit vědoměji. 

Transformační koučink pomáhá klientovi zahlédnout vlastní vnitřní logiku a způsob, jakým přemýšlí. 

Čím lépe rozumíme tomu, jak naše mysl pracuje, tím opatrnější můžeme být ke své jistotě a tím i odpovědnosti. Nemusíme rozebrat každou myšlenku a emoci. Stačí postupně poznávat, kdy opravdu reagujeme na přítomnost a kdy jen důvěrně známým způsobem opakujeme smyčku z minulosti.

Právě v tom podle mě leží i velmi konkrétní podoba podstaty vnitřní svobody. Naučte se koučovací přístup AKOR® na našich kurzech.

Zdroje

• D. Kahneman: Myšlení rychlé a pomalé, Jan Melvil publ., 2012
• J. David Lieberman: Nenechte se vytočit: Grada, 2022
• M. Preiss, D. Vizinová: Transgenerační přenos, Grada, 2023
• https://www.frontiersin.org/journals/psychology/articles/10.3389/fpsyg.2021.749868/full?utmhttps://www.ebsco.com/research-starters/history/jungian-archetypes-and-collective-unconscious
• N. Cowan: Magické číslo 4 v krátkodobé paměti: přehodnocení kapacity mentálního ukládání; Behaviorální a mozkové vědy, 2001 únor; 24(1):87-114
• https://iep.utm.edu/integrated-information-theory-of-consciousness/?
• https://www.cell.com/neuron/fulltext/S0896-6273(20)30052-0?_returnURL=https%3A%2F%2Flinkinghub.elsevier.com%2Fretrieve%2Fpii%2FS0896627320300520%3Fshowall%3Dtrue
• https://www.psyon.cz/irozhlas-cz-budou-psychedelika-lekem-na-deprese/
• Matthew J. Euler: Inteligence a nejistota: Důsledky hierarchického prediktivního zpracování pro neurovědu kognitivních schopností: https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0149763418302045
• Fotografie byly vygenerovány 3.6.2026 v nástrojích chatGPT a Canva

UPOZORNĚNÍ: Obsah článků a použité koučovací techniky zde uvedené jsou určeny pro osobní a profesionální rozvoj a nemají za cíl nahrazovat odborné psychologické poradenství či psychiatrickou léčbu. V případě, že se setkáváte s vážnými psychologickými problémy nebo duševními poruchami, doporučujeme obrátit se na kvalifikovaného psychologa nebo psychiatra.