Proč jsou dnešní ženy vyčerpané: 8 zastavení a cesta zpět k rovnováze

Dnes máme víc možností seberealizace než kdykoli dřív. Zároveň na nás ale působí protichůdné tlaky. Digitální doba nás zaplavuje informacemi, úkoly a očekáváními. Práce od nás chce výkon a rychlost, domácnost péči o druhé. Role se promíchaly a přirozené přechody mezi životními etapami mizí. Když už je toho moc, hledáme pomoc v návodech, studiích nebo pilulkách. Málokdy najdeme opravdovou podporu blízkého člověka.

Doba, která frčí na výkon, rychlost a algoritmy

Žijeme v době, kdy i dýchat se musí rychle – a nejlépe podle šablony. Formulář střídá formulář, razítko razítko, podpis podpis. Papíry se množí a každý nový rodí další. Neustále ověřujeme to, co už bylo dávno ověřeno. A to jen proto, že systém to znovu vyžaduje.

Na všechno existuje „skvělá“ platforma, aplikace, nové přihlášení a další heslo. Není kudy ven – jen potvrdit a pokračovat. Přizpůsobení se stalo nutností. Volba, kterou nám systém nabízí, už dávno není skutečně svobodná.

Naše každodenní realita připomíná nekonečnou zadrhnutou smyčku. Namísto zjednodušení jsme se ocitli v prapodivné byrokratické a technokratické džungli, která posiluje a krmí sebe samu.

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Ženy v práci: Jak na spolupráci místo rivality

Sociální sítě nás doprovázejí na každém kroku

Sociální sítě jsou v tomto systému zvláštním světem. Stali jsme se jejich otroky. Mnozí dnes komentují, lajkují a sdílejí ne proto, že mají co říct, ale jen proto, aby „nakopli algoritmus“. Aby byli vidět – protože „tak se to teď dělá“. Místo prostoru pro skutečný dialog a propojení jsme se nechali chytit do sítě neviditelných pravidel.

Většina uživatelů si ani neuvědomuje, jak silně je jejich pozornost řízena a jak nenápadně se mění jejich vnímání reality. Svou pozorností a časem živíme systém, kterému věrně sloužíme. Naše viditelnost se stala odměnou za čas a poslušnost.

Hodnota člověka se dnes měří:

• počtem sledujících,
• dosahem příspěvků,
• množstvím zážitků a výší zisku.

Zážitky už dnes nestačí jen prožít. Musí se vyfotit, nasdílet, zabalit do správného formátu. Těžiště života se dnes přesunulo do obrazovek chytrých telefonů. Mizí prožitek a hloubka. Místo nich nastoupila „kultura nekonečné zábavy“.

Tělo to většinou pochopí jako první. Začne být unavené, podrážděné, ztrácí chuť. A mozek? Ten mele v zahlcení. Je přetížený, fragmentovaný, bez schopnosti zastavit ten nekonečný proud podnětů, které se na něj valí.

Je čas se probudit. Toto není pokrok, o kterém jsme snili. Tohle je past. A cesta ven začíná slovem: DOST!

Evoluce: mozek v nesouladu s dnešní dobou

Náš mozek se nevyvinul pro tabulky, notifikace, nekonečný běh v křeččím kolečku a třináctou poradu během týdne. Byl „navržen“ pro dobu, kdy hlavním úkolem bylo zajistit přežití kmene v přírodě, péče a společenství. Denní rytmus se odvíjel od světla a ročních období. Role ve společnosti byly jasné a vycházely z přirozených potřeb.

Mozek funguje na principu střídání aktivity a odpočinku. Je naučen na přirozený rytmus, ve kterém je dostatek prostoru pro vydechnutí a regeneraci sil. 

V pravěkém společenství byly naše role jasně rozděleny. Mladá matka nebyla na všechno sama. Starší ženy kolem ní nebyly „neviditelné přisluhující“, ale nositelky vhledu. Byly nápomocné. Byly slyšet. Intuice, zkušenost, vhled a péče byly ceněny jako důležitá kvalita. Zkušenost se předávala. Starší učili mladší. Život člověka byl ukotven okamžiky zastavení: rituály a obřady.

Dnes? Mozek čelí trvalému tlaku na výkon, přetížení informacemi, multitaskingu a neustálému přerušování. Není kdy se zastavit, domyslet, nacítit. Pozornost většiny současníků je roztříštěná, tělo je v napětí a spánek mělký. Objevuje se permanentní stresová reakce. To, co nás dříve chránilo (útěk, boj, stažení), nás dnes silně vyčerpává. 

Není kam se schovat. A není to naše individuální chyba. Jde o nesoulad mezi tím, co pro nás je přirozené (evolučně dané), a tím, co se stalo novou normou. 

To, co dnes potřebujeme nejvíc, je vědomá obnova přirozených rytmů, vztahů a posilnění kvalit, které k nám patří.

7 zastavení v produktivní části ženského života

Zahlcení ženy nevznikne najednou ze dne na den. Utváří se pomalu, v čase, v drobných tlacích, které se v čase sčítají. Ruku v ruce jde s absencí opory, iniciace a srozumitelných hranic. Každá životní fáze přináší jiný typ zátěže (výkonnostní, vztahovou, hodnotovou). 

Zde přináším 7 krátkých zastavení pro zamyšlení se nad otázkou: Kde teď stojím?

1. Začátky v práci 

Začátek kariéry bývá plný energie — a zároveň tlaku. Neustálé potřeby obstát. Být flexibilní, výkonná, nejlépe i trochu „chlapská“. Zmatená. Odpojená od sebe. Často napojená na pozlátka a iluze. Zároveň se začíná vkrádat tlak na rozhodnutí, jestli a kdy mít děti.

Partnerství často nestíhá držet krok. Buď chybí vůbec, nebo zůstává někde v meziprostoru a ztrácí se ve stínu všeho toho, co ještě musím nebo bych měla.

Co pomáhá v tomto čase: Učit se vědomě volit. Zastavit se a zeptat se: Co je skutečně moje priorita? Co má opravdovou hodnotu? A co je jen to, o čem si myslím, že bych měla?

2. Žena s malými dětmi

Příručky vám řeknou všechno. Jen ne to, jak se cítí žena, když se ocitne v roli „matky“ bez jakékoliv přípravy, přechodu, iniciace, opory. Když jí chybí nápomocné ženy kolem. A zároveň tu je očekávání a často i vnitřní tlak, že „přeci budeš dál pracovat, aspoň trochu, ne?“ Z multitaskingu se dnes stala nová norma. 

Žena je v tomto období často jediná, kdo na svých bedrech nese emoční blaho celé rodiny.

Co pomáhá v tomto čase: Není ostuda přiznat, že to sama nezvládám. Hledejte nápomocné ženy, sdílejte svůj vnitřní chaos. Z chaosu v tomto čase se rodí často ten nelepší a nejpevnější kruh.

3. Bez dětí 

Často se objevuje tichý tlak: „Kdy už budeš mít děti? Už máš přece ten nejvyšší čas.“ Jako by žena musela neustále dokazovat a obhájit, že její péče o svět má hodnotu i bez mateřství.

A co když děti mít chce, ale nedaří se to? Nebo není s kým? Pak přichází únava z marného boje. A bolest.

Co pomáhá v tomto čase: Stavět si hranice. Vytvořit si svůj „kmen“. A svoji hodnotu neodvozovat od „rodinného scénáře“. 

4. Kariérní vrchol 

Papírově jste tam, kde jste chtěla být. Ale najednou není čas to prožít. Odpovědnost, dohled, cíle. Do toho pubertální či různě velké děti, které sice už nejsou „ty malé“, ale péči a pozornost stále vyžadují. Partnerství často funguje jen v provozním módu. Vše nějak funguje, jen se o ničem moc nemluví a nic moc se neprožívá.

Do toho se pomalu, ale jistě začíná ozývat tělo. Podprahově se vkrádá touha po zpomalení. Po smysluplnosti a naplnění. Po hlubokém kontaktu.

Co pomáhá v tomto čase: Investujte do vztahu. S partnerem i se sebou. Vědomý rozhovor a společný prožitek má větší sílu než další odškrtnutá kolonka v tabulce výsledků.

5. Sandwichová generace

Tady někde často přichází okamžik, kdy žena drží všechno kolem pohromadě, ale sama se začíná vnitřně rozpadat. Objevuje se péče o stárnoucí rodiče. Děti dospívají. Do toho řeší práci a tlak ze všech stran. Život je „v lisu“. Přes den shon, večer sklenička vína, v noci úzkost. Partnerství (pokud je) často hibernuje v posledních zbytcích sil.

A žena si často už ani nepamatuje, kdy se jí naposledy někdo zeptal: „Jak ti doopravdy je?“

Co pomáhá v tomto čase: Nečekat, až bude správný čas na sebe, na odpočinek, na radost. Aktivně si ho vytvořit. Odpočinek není odměna. Je to esenciální podmínka pro přežití.

6. Pozdní produktivní období

Tělo stávkuje a už nechce jet na dluh. Ale „Krysař systém“ pořád našeptává: „Zatni zuby. Zvládneš to.“ Ruku v ruce s tímto obdobím přichází často pocit neviditelnosti: v práci, doma, někdy i v partnerství. Děti už ji tolik nepotřebují. Rodiče odcházejí. 

Co pomáhá v tomto čase: Zastavit se. Uvidět samu sebe. A znovu definovat, odkud lze čerpat sílu. Najít se. A najít nový smysl. Ocenit se. Oslavit život. Oslavit sebe. Sebrat plody. A posílit nadhled.

7. Období celistvosti

Když děti odejdou, rodiče zemřou a práce se zmenší… co zůstane? Přichází přirozená fáze, kdy materiální hodnoty a honba za pozlátkem ztrácí váhu. Ukazuje se, co mělo smysl. Zkušenost je celistvá.

Co pomáhá v tomto čase: Nepřeslechnout volání po smyslu. Hledat nové osy života: vztahové, komunitní, tvořivé. Nepřestávat žasnout nad dokonalostí života. 

8. Zastavení těsně před koncem: O životě, který jsme nestihli žít

O této fázi života se mluví a píše nejméně. Většinou se nám zdá, že je daleko. Nemá místo v našem plánovači. A přesto visí ve vzduchu jako nevyhnutelnost.

Mnohé ženy, které v produktivním věku všechno stihly, dnes končí svůj život v zařízení následné péče. Často samy, často odkázané na péči cizích lidí, s diagnózami, které postupně berou paměť, pohyb, důstojnost.

Tělo to nějak vydrželo. Díky špičkové medicíně. Díky pilulkám, infuzím, operacím, přístrojům. Ale esence života jako by mezitím protekl mezi prsty. 

Mnohé ženy v těchto pokojích se dříve staraly o všechno a o všechny. Neúnavně a odpovědně sloužily v nekonečném koloběhu striktního „musím“, „je třeba“. Uštvané běhaly nekonečný maraton v polámané smyčce. Tehdy neměly čas ptát se po smyslu a naplnění. Po tom, co chtějí. Medicína se zvládne postarat o jejich tělo a prodloužit tak jejich životní čas strávený na nemocničním lůžku, ale najednou už je pozdě měnit minulost v tom, co se bolestně ukázalo, že v ní zoufale chybí. 

Co pomáhá už teď: Nečekat na „AŽ“. Nečekat, až tělo vypne. Nehnat se za sebezničením, terorem povinností a zahlcením. Přemýšlet o svém životě ne jako o nekonečném seznamu úkolů, ale jako o příběhu, který si zaslouží být naplněný láskou, smyslem a radostí. Vědomě volit, kam půjde pozornost. Oceňovat se. A ptát se: Kým jsem? Co je pro mě důležité? Co chci? A toto ve svém životě posilovat. Naučit se říkat NE. Postavit si jasné hranice. Naučit se říkat si o pomoc. Naučit se zdrojovat sebe. Přijmout, že vše nelze mít pod kontrolou. Naučit se zastavovat se a žasnout nad dokonalostí života a vzájemné propojenosti všeho.

Memento mori:

• Dej mi sílu poznat, co je skutečně důležité.
• Dej mi klid přijmout, co nemohu změnit.
• Dej mi odvahu zvládnout to, co přichází.

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Jak se neztratit v „divné“ době: 12 zastavení pro vnitřní odolnost

Proč je nutné hodit stopku

Přetížení, o kterém celý tento text mluví, nerovná se individuální selhání. Nejde vyřešit lepším time managementem, posílením motivace, ani lepším nastavením měřitelnosti cíle. Jedná se o důsledek působení systému a architektury společnosti, který dlouhodobě ignoruje lidskou přirozenost. 

Tlačíme na sebe, protože se to od nás čeká. Takto je to dnes normální. Ověřujeme ověřené. Dokumentujeme dokumenty. Komentujeme komentáře, které bychom nejradši přeskočili. Hlásíme se do aplikací a systémů, které nás obtěžují. Tolerujeme svoji vysledovatelnost na každém kroku. Nadšeně zrychlujeme víc a víc.

Sedáme na lep manipulaci, aniž by naše ego připustilo, že jsme manipulováni. Ve jménu „správnosti“ otáčíme hlavu za tím, kdo nejvíce atakuje naše emoce a nejvíce aktivuje naše mentální zkratky. Svou volbu takto učiněnou ještě do krve obhajujeme.

Dluhy považujeme za normu. Radostně konzumujeme dotace, aniž bychom domysleli dopad a posilování závislosti. Necháváme se ždímat. Ženeme se za rychlým dopaminem. Vrstvíme zážitek na zážitek. Svým dětem organizujeme každou minutu času. Vzájemně se odpojujeme a odcizujeme víc a víc. Zrušili jsme iniciace a rituály (nebo za ně označujeme trendové divadýlko, co moc hezky vypadá na Instagramu). Přírodu považujeme za místo pro náš volnočasový zážitek a zisk, případně za prostor pro vyvenčení našich mnoha psů zavřených pro naše potěšení po většinu dne v betonových klecích měst.

Za zdravé označujeme cvičení v uměle osvětlených klimatizovaných halách, mnoha chemikáliemi zakonzervované jídlo a hrsti suplementů. Setřeli jsme naše hranice. Přeťali kořeny. Zdravou sebelásku nahrazujeme sobeckostí, případně „dnem stráveným ve wellness“. Za soucit a laskavost považujeme „povinná“ velkohubá vyjádření na sociálních sítích. Svobodu vnímáme jako možnost nakoupit si více druhů téhož. Svůj životní čas a pozornost marníme.

Ve všech buňkách cítíme, že chceme změnu, voláme po ní, toužíme, ale nechceme se změnit. 

Pokud nepřijde vědomá stopka, stáváme se postupně víc a víc otroky systému, který nikdy nebyl nastaven pro nás. Otupíme, zrychlíme svůj běh, a často nakonec i onemocníme. 

Stopka rovná se cesta ven.
Je to bod, kdy se rozhodneme: Takto už ne. Tohle už není moje cesta.
A pomalu – po kouscích – začneme znovu stavět svůj svět. 

Metody, které fungují (když řeknete dost)

Nestačí si přát klid. Nestačí mluvit o rovnováze. Pokud chcete své přetížení skutečně změnit, je třeba umět se rozhodnout a říct NE:

• Ne tlaku být neustále dostupná.
• Ne agendám, které vás neživí.
• Ne vztahům, které jen berou.
• Ne systému, který vás formuje a učí vás přizpůsobit se mu za každou cenu.

Skutečná změna nezačíná meditací, koupí nového trika na jógu, ani rituálem s aromalampou. 

Začíná prořezem. Všechno, co nedává smysl a nevyživuje, musí pryč.

Zde je několik přístupů, které nejsou instantními náplastmi – žádný externí návod vás totiž nedovede k tomu, co je jen vaše odpovědnost, kompetence a volba. Mohou vám však v tomto období alespoň trochu pomoci.

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Jak vytvořit bezpečný prostor pro ženy: Průvodce pro vedení ženských skupin a kruhů

Vědomá volba: každodenní inventura

Každý den si položte dvě otázky:

• Co dnes zvolím vědomě jako ANO?
• A co už dál NE?

Odříznutí nesmyslů

Napište si 5 věcí, které už dnes přestanete dělat. Scrollování sítí, čtení vygenerovaných zpráv, neupřímné reakce, zbytečný úklid za jiné, přejídání se cukrem… Stop! Buď to řídíte vy, nebo to řídí vás.

Posílení toho, co vyživuje

Harmonie. Rovnováha. Pokud máte energii vydat, je třeba ji nejdříve mít. Doplňujte energii tam, kde se tvoří:

• v přírodě,
• v hlubokých vztazích,
• v nadšení pro vše, co děláte,
• ve spánku, dobrém jídle a pohybu. 

Mentální trénink

Mysl potřebuje:

• disciplínu,
• podněty
• a přirozené střídání rytmů.

Ne přetlak. Pomáhá měnit úhel pohledu (reframing) a vytvářet mikropauzy bez telefonu, bez hluku, v tichu uprostřed dne. Základem je záměrné zaměřování pozornosti – vědomé rozhodnutí, čemu energii skutečně věnujeme.

Mikrozměny každodenních návyků

Často nám největší službu udělají nikoliv radikální okamžité změny, ale drobné mnohokrát opakované činy:

• chůze na vzdálenější zastávku,
• 4 dlouhé vědomé výdechy před každým rozhodnutím,
• 5minutový rituál pro zahájení nového dne (dotek, voda, pohyb).

Péče o partnerství

Láska nezmizí ze dne na den. Pomalu vyprchává ve chvíli, kdy před ní začne mít přednost každodenní provoz.

Najděte si pravidelný společný čas — bez dětí, bez telefonů, bez řešení domácnosti či práce. Prostě opravdové rande. Zajímejte se o sebe navzájem. Naslouchejte si.

Komunita žen

Osamění ženy často vzniká z víry, že všechno musíme zvládnout samy. Je proto důležité vědomě budovat svůj kruh — sdílet, pomáhat si, být spolu. Nečekat, až přijde vyčerpání.

Smysluplnost, radost a pocit naplnění nevznikají jen tak. Je třeba je do života vědomě pozvat.

Kam jde pozornost, to roste

Zahlcení žen není přirozený stav. Je to důsledek doby, která překroutila hodnoty, rozostřila role a místo živé podpory nabídla příručku, schéma, pilulku.
Místo nápomocných žen máme všude kolem sebe názory, návody, metody. Místo hlubokých iniciačních rituálů máme „zážitek“. Místo svobody máme iluze. A místo vztahů máme sociální sítě.

Ven z toho nevede zázrak, ale vědomá volba:

• Co pustím.
• Co odříznu.
• Co posílím.

A odvaha jít jinudy, i když to není populární. To, kam směřuje naše pozornost, to roste.

Cítíte, že nastal čas na změnu?

Toužíte po skutečném propojení a podpoře — pro sebe i pro druhé? Chcete získat nástroje, jak rozvíjet schopnost proměny a předávat ji dál? Prozkoumejte výcvik Techniky pro práci s ženskou skupinou.

Praktický, hluboký a ukotvený v reálných potřebách žen dnešní doby.

UPOZORNĚNÍ: Obsah článků a použité koučovací techniky zde uvedené jsou určeny pro osobní a profesionální rozvoj a nemají za cíl nahrazovat odborné psychologické poradenství či psychiatrickou léčbu. V případě, že se setkáváte s vážnými psychologickými problémy nebo duševními poruchami, doporučujeme obrátit se na kvalifikovaného psychologa nebo psychiatra.